Ještě v osmnáctém století byl porod výlučně ženskou záležitostí a žádný muž neměl v místnosti co pohledávat. Dokonce ani lékař. Jeden z nich doplatil v pověrčivém šestnáctém století na svou zvědavost tím, že ho nakonec upálili. Stalo se tak, když se v Hamburku roku 1521 v ženských šatech vloudil do místnosti, kde ležela rodička. · Žena, která byla určena pro pomoc rodičkám, musela splňovat několik podmínek.
– Zejména měla mít své vlastní děti, být provdána nebo vdova.
– Navíc k ní muselo mít okolí naprostou důvěru.
Plat za tuto službu nedostávala. Většinou se jednalo o odměny pouze v naturáliích. Dostávala tedy stravu a nějaký ten dárek od rodiny. A co za svou odměnu odvedla za výkon?
· Přesto, že už měla za sebou alespoň jeden svůj vlastní porod, zkušenosti s jeho vedením byly v mnoha případech opravdu mizerné.
· Pomáhala si tedy zaříkáváním, modlitbou anebo dala rodičce na uklidnění spolknout kousek vlčí kůže.
Pokud nastala nějaká komplikace, čekalo se většinou s pomocí těchto „sil“ na to, jak to celé dopadne.
Devatenácté století přineslo konečně oboustrannou úlevu
K výrazné změně došlo až v osmnáctém století, kdy už mohli k porodům i lékaři. Určitě se porodním babkám velice ulevilo.
– Mnohé z nich totiž po nepodařeném porodu sáhly po skleničce na uklidnění.
– A pak raději i před porodem.
– Jak to potom probíhalo si asi dovedeme představit.
Na počátku devatenáctého století už začaly také konečně vycházet odborné knihy, ve kterých se mohly ženy dozvědět o různých komplikacích, a hlavně o tom, jak je zvládnout. Jednu z knih napsal roku 1804 Antonín Jungmann (bratr slavného Josefa). Tento porodník a lékař napsal doslova bestseller. Jeho „Úvod k babení“ byl několikrát vydán. Možná k tomu přispěl i ten fakt, že byl psán česky.
· Od „báby“ vyžadoval citlivost, šlechetnost, mlčenlivost a trpělivost.
