Životy dětí s ADHD

Všichni si určitě vybavíme ty děti, které už v první třídě nedokázali posedět, neustále se kroutili v lavici, vykřikovali a nezvládli ani na chvíli udržet v hlavě myšlenku. Hodně z těchto dětí skončí v pedagogicko – psychologické poradně, zařízení, které se specializuje na diagnostiku vzdělávacích obtíží u dětí – a jejich rodičům je řečeno, že trpí tkzv. „ADHD“, neboli „Attention Deficit Hyperactivity Disorder“.
kapuca s ušima
Ať už tato porucha u dítěte vznikla jakkoliv, důležité je neodsoudit ho jako nenapravitelného žáka a ztracený případ. I když tito jedinci mají četné handicapy (44% hyperaktivních má kromě ADHD i jinou psychickou poruchu), dokáží se naučit to samé co jejich vrstevníci, ne – li více.
Samozřejmě existují i léky, které se používají v extrémních případech, ale hyperaktivita není nemoc, která se vyléčí braním pilulek. Je potřeba na ní pracovat soustavně a po celý život. U malých dětí bychom si měli dát pozor na to, abychom jim poskytli dostatek fyzického vybití. Vhodné jsou pro ně náročné sporty. Z takového dítěte asi nikdy nebude vášnivý čtenář nebo sběratel známek, ale je dobré mu najít koníčky, které ho budou rozvíjet a usměrňovat jeho příliš velkou energii.
zrzavá máma
Také je třeba nezanedbat základní vzdělání. Zejména první roky ve škole jsou důležité, protože dítěti s hyperaktivitou často nemusí vyhovovat běžný styl výuky, a pokud se nenaučí pořádně číst, psát a počítat, mohlo by mu to v pozdějších ročnících působit zbytečné problémy. V tuto chvíli musejí tedy nastoupit rodiče a individuálně se s dítětem učit. Vyhovující způsob si musí každý najít sám, ale určitě je dobré dělat během učení časté pauzy, popř. sedavé aktivity vždy přerušit nějakou tou pohybovou. Dnes je již k dispozici plno učebnic specializovaných na děti s diagnózou ADHD, nebo si rodiče mohou nechat zdarma poradit v každé pedagogicko – psychologické poradně.
I když je výchova hyperaktivních jedinců těžší, ve většině případů dochází k vymizení nejhorších příznaků v dospělosti. Vše ale neskutečně záleží na chování rodičů. Ti mohou vývoj dítěte jak zlepšit, tak zhoršit. A je jenom na nich, jak se k dané situaci postaví. Upřímně doufám, že většina rodičů se rozhodne za svými ratolestmi stát a dát jim co nejlepší péči.